18.11.2017
Kategorie: Rodina, Zábava

Pohádky pro děti: Hrnečku vař!

V jedné vsi byla jedna chudá vdova a ta měla dceru Aničku. Zůstávaly ve staré chalupě s roztrhanou doškovou střechou a na půdě měly několik slepic. Stará paní chodila do lesa na dříví, v létě na jahody a Anička nosila do města vejce na prodej, co jim slepice snesly. Tak se spolu živily.

Jednou se stará paní roznemohla a Anička musela sama do lesa na jahody, aby měly co jíst. Vzala hrnek a kus černého chleba a šla. Když nasbírala plný hrneček, došla ke studánce. Tam si sedla, vyndala chléb ze zástěry a začala obědvat. Najednou kde se vzala, tu se vzala, stála tu stará žena, vypadala jako žebračka a měla v ruce hrneček.

„Ach má zlatá panenko!“ povídá žebračka, „to bych jedla! Od včerejšího rána jsem neměla v ústech. Nedala bys mi kousek toho chleba?“

„I pročpak ne,“ řekla Anička, „chcete-li, třeba celý, však já domů dojdu. Jen nebude-li pro vás tuze tvrdý?“ A dala jí celý svůj oběd.

„Zaplať pánbůh, má zlatá panenko, zaplať pánbůh! Ale když jsi panenko tak hodná, musím ti také něco dát. Tuhle ti dám hrneček. Když ho postavíš doma na stůl a řekneš: HRNEČKU VAŘ!, navaří ti tolik kaše, co jen budeš chtít. A když budeš myslet, že máš kaše dost, řekni:HRNEČKU DOST! A on hned přestane vařit. Jen nezapomeň, co máš říct.“

Jen co jí hrníček podala, hned se zase ztratila, Anička ani nevěděla kam.

Když přišla domů, povídá matce, co se jí v lese přihodilo. Pak hned postavila hrníček na stůl a povídá: HRNEČKU VAŘ!

Chtěla vědět, zda jí žebračka neobelhala. Ale v hrnečku se hned začala vařit kaše, bylo jí pořád víc a víc a než bys do deseti napočítal, byl hrneček plný.

HRNEČKU DOST!, rozkázala Anička a hrneček hned přestal vařit. Pak si hned obě sedly a s chutí jedly. Kaše byla jako mandle. Když se najedly, vzala Anička do košíčku pár vajec a nesla je do města na trh. Ale musela tam dlouho sedět a čekat, než vajíčka prodala. Až teprve večer se jí to povedlo.

Stará vdova se nemohla dočkat, až se dcera vrátí domů, měla už zase chuť na kaši. Vzala tedy hrneček, postavila ho na stůl a rozkázala: HRNEČKU VAŘ!

Hned se v hrnečku začala kaše vařit a za chvíli byl plný. Musím si dojít pro misku a lžíci, řekla si stará paní a šla do komory. Ale když se vrátila, jak se polekala! Kaše se valila z hrnečku na stůl, ze stolu na lavici a z lavice na zem. Leknutím zapomněla, co má říct, aby hrneček přestal vařit. Přiskočila a přikryla hrneček miskou. Myslela, že tím kaši zastaví. Ale miska brzy spadla na zem a kaše se stále hrnula dolů jako povodeň. Už jí bylo tolik, že paní musela utéct do síně. Lomila rukama a bědovala: „Ach ta holka, co to jen přinesla domů? Já hned věděla, že to nebude nic dobrého!“

Za chvilku už kaše tekla se světnice do síně a stále jí přibývalo. Stará paní nevěděla kudy kam a tak se schovala na půdu. Zatím bylo kaše stále víc a za chvíli se valila z chaloupky oknem na náves a na silnici. A kdo ví, jak by to skončilo, kdyby se Anička nevrátila domů a nerozkázala: HRNEČKU DOST!

Ale na návsi už byl takový kopec kaše, že sedláci, když tudy jeli domů, nemohli ani projet a museli se skrz kaši na druhou stranu prokousat.

Inspiroval vás článek? Řekněte o něm přátelům: