Hrůza z těhotenství: Co je tokofobie a proč bychom o ní měli mluvit?

Pro některé ženy je představa těhotenství a porodu naplněním snů. Pro jiné však totéž vyvolává paniku, stres a noční můry. Tokofobie – extrémní strach z těhotenství a porodu – není jen výmysl, ale reálná psychická porucha, která si zaslouží pochopení a pozornost.

Co je tokofobie a koho se týká?

Možná jste o ní nikdy neslyšeli, ale tokofobie rozhodně není vzácná. Jedná se o silný, iracionální a přetrvávající strach z těhotenství a porodu. Zatímco běžná úzkost před porodem je u žen naprosto normální, tokofobie jde mnohem dál – často paralyzuje život ženy a může vést k rozhodnutí nikdy nemít děti, nebo naopak k volbě císařského řezu bez lékařských indikací.

Tokofobie se dělí na primární a sekundární. Primární se objevuje u žen, které ještě nikdy nebyly těhotné, často už od dospívání. Může být ovlivněna traumatickými příběhy jiných žen, médii nebo dokonce nejasnou obavou z narušení těla a kontroly nad sebou samou. Sekundární tokofobie vzniká na základě špatné zkušenosti z předchozího těhotenství nebo porodu – například při prožití traumatu, bolesti, nečekaných komplikacích nebo nepochopení ze strany personálu.

Zajímavé je, že se tokofobie netýká pouze žen. I muži mohou zažívat silné obavy z porodu své partnerky, zejména pokud byli svědky komplikovaného porodu nebo mají sklony k úzkostným poruchám. Tato forma je ale výrazně méně častá.

Jak tokofobie ovlivňuje každodenní život?

Tokofobie není jen o tom, že žena „nemá ráda děti“ nebo že „je trochu citlivější“. U postižených žen může dojít ke skutečně hlubokému narušení běžného fungování. Představa těhotenství vyvolává silné stresové reakce, úzkost, nespavost, panické ataky, dokonce i deprese. Některé ženy se kvůli strachu vyhýbají intimním vztahům nebo raději volí trvalou antikoncepci, sterilizaci či partnerství bez sexu.

Jiné ženy otěhotní, ale tokofobie se naplno projeví během těhotenství – odmítají navštěvovat gynekologa, popírají svou situaci nebo se uzavírají do sebe. V extrémních případech může tokofobie vést i k rozhodnutí o interrupci, i když si žena jinak dítě přeje.

Velmi důležitou roli v tomto období hraje okolí. Reakce partnera, rodiny nebo zdravotníků může ženu buď podpořit, nebo naopak její obavy zesílit. Bagatelizace typu „vždyť je to přirozené“ nebo „to zvládly miliony žen před tebou“ nepomáhá – naopak může přispět k pocitu viny a izolace.

Co stojí za vznikem tohoto strachu?

Jako u většiny psychických poruch je i u tokofobie příčina komplexní. Většinou se jedná o kombinaci biologických, psychologických a sociálních faktorů.

Mezi rizikové faktory patří:

• Úzkostné nebo depresivní poruchy v anamnéze
• Trauma z dětství, zejména sexuální zneužívání nebo zanedbávání
• Špatné zkušenosti jiných žen v rodině či okolí
• Negativní mediální obrazy porodu (děkujeme, Hollywood)
• Pocit ztráty kontroly nad vlastním tělem
• Perfekcionismus a vysoké nároky na sebe sama

Velkou roli hraje také společenský tlak. Když je těhotenství líčeno jako nejkrásnější období v životě ženy a porod jako „zázrak přírody“, ženy s opačnou zkušeností se často bojí přiznat své pocity – aby nebyly označeny za sobecké, divné nebo necitlivé.

Dá se s tokofobií něco dělat?

Dobrá zpráva je, že ano. Tokofobie se dá úspěšně léčit a zvládat – klíčem je především otevřenost a odborná pomoc. Psychoterapie, zejména kognitivně-behaviorální terapie (KBT), se ukazuje jako velmi účinná. Pomáhá ženám rozpoznat a přehodnotit zkreslené myšlenky spojené s těhotenstvím a porodem, pracovat s úzkostí a znovu získat pocit kontroly.

U žen, které se rozhodnou otěhotnět navzdory své tokofobii, je důležité vytvořit bezpečné prostředí – nejen doma, ale i v rámci zdravotnické péče. Důvěryhodný gynekolog, porodní asistentka a možnost volby způsobu porodu (včetně plánovaného císařského řezu) mohou výrazně zmírnit strach.

V některých případech je vhodná i farmakologická léčba – zejména pokud je tokofobie součástí širších psychických potíží, jako jsou deprese nebo posttraumatická stresová porucha.

A co je nejdůležitější? Mluvit o tom. Sdílení zkušeností s jinými ženami, podpora na sociálních sítích nebo v terapeutických skupinách pomáhá bořit stigma a ukazuje, že v tom nikdo není sám.