Stres vážně i nevážně aneb „Každý život jednou skončí“

Efektivní organizace času trápí asi každého z nás. Stres ze stáda „bychů“, jak nazýval Miroslav Horníček ony pověstné úkoly, které mu strašily v hlavě, když nemohl usnout, doléhá na zaměstnané lidi, ale také na matky na mateřských dovolených, a dokonce i na děti a na důchodce. Důsledky jsou všeobecně známy – stresem vyplavované hormony ničí zdraví, dostaví se poruchy spánku, chuti k jídlu, nervozita, zvýšený krevní tlak, žaludeční vředy a jakékoliv další civilizační choroby.

Ve jménu práce mnoho lidí zanedbává své milé a blízké, až nad nimi rodina i přátelé zlomí hůl a přestanou je kamkoliv zvát a navštěvovat je. Všechny tyto varovné signály pozorují sami aktéři s povzdechem, který naznačuje, že se cítí bezmocnými a ve jménu práce a iluze o vlastní důležitosti a svém jedinečném poslání doufají, že se to časem nějak samo vyřeší.

Někoho probere infarkt a teprve když ho přežije, tak si v klidu nemocniční postele uvědomí, že hřbitovy jsou plné nepostradatelných lidí a že na jeho místo firma najala nebo najme okamžitě někoho, kdo ho zastoupí nebo nahradí. Většina lidí je v šoku, jak rychle se na ně zapomene a z absence jakéhokoliv vděku ze strany firmy, které obětovali rodinu i své zdraví. Velmi často se zaměstnavatel takového náhle zdravotně handicapovaného pracovníka nemilosrdně zbaví nebo ho nechá přežívat v nedůstojné pozici a se směšným platem. Ekonomika je nemilosrdná a pomníky a vděk jsou dnes pomalu přežitkem. Do těchto pochmurných konců netřeba zamířit. S organizací pracovního času lze dělat mnoho, plánováním můžete podstatně zefektivnit svou činnost, relaxací zvládnete prožívání stresu, zlepšíte svou koncentraci a pomůže vám podstatně vylepšit i váš spánek.

Určení řešitelnosti problému

Prvotní je však rozpoznat řešitelnost nebo neřešitelnost našich problémů a s neřešitelnými se přestat trápit a přijmout je takové, jaké jsou. Toto se velmi jednoduše napíše, ale je to celoživotní program a učení se této moudrosti, kterou překrásně vyjadřuje i modlitba „Dopřej mi, bože, síly změnit to, co mohu změnit, odvahy přijmout to, co změnit nelze a moudrosti rozpoznat, co je co.“ Čas od času bychom si měli udělat inventuru svých dlouhodobých stresů a posoudit je znova z tohoto hlediska. I problémy, které se nám dříve zdály neřešitelné, se po čase mohou dát nepozorovaně do pohybu.

Nejlépe to asi vyjadřuje povídka Bruna Fererra Sokol:

Jeden sedlák chytil sokola a choval ho na dvoře přivázaného za nohu. Sokol se nechtěl spokojit s tím, že by měl žít jako nějaká slepice. Znovu a znovu napínal provaz a snažil se utrhnout. Podíval se na modré nebe a ze všech sil vzlétl. Provaz ho pokaždé strhl zpátky na zem. Zkoušel to tak celé týdny, až měl nohu celou rozedřenou od provazu a krásné peří na křídlech polámané. Nakonec si zvykl. Za několik měsíců mu zachutnalo i krmení, které mu dávali. Spokojil se s popelením na dvoře. Tak si ani nevšiml, že provaz, který ho poutal k zemi, v dešti a sněhu zpuchřel. Stačilo by ještě jednou trhnout, naposledy, a sokol by byl na svobodě. Ale sokol to neudělal.

Vše je marnost a nic se nedá změnit…

Druhou překážkou v tomto rozlišování a posuzování je pocit naučené bezmoci, typický hlavně pro generaci, který vyrostla pod socialistickou diktaturou, spolehlivě je učící, že vše je jen marnost, nic se nedá změnit a osobní angažovaností si vždy můžou jenom ublížit. Pocit naučené bezmoci se však zdaleka netýká jen lidí ustrašených, šikanovaných nebo potlačovaných minulým režimem, je typický i pro depresivně laděné osobnosti. Kdo pokládá něco za nemožné, ani se nepokusí s tím něco udělat.

Věřte ve svou osobní sílu, většina lidí si neuvědomuje, jak obrovským potenciálem moci disponuje a že jedna osobnost je schopna pohnout doslova celou zeměkoulí. Chce to jen věřit své myšlence. Ne nadarmo se říká „Kdo nehoří, nezapálí.“ Jednou z nejdůležitějších esencí charismatických osobností je právě jejich nadšení pro věc, které dovedou předat druhým. Obrovské kvantum nejistých lidí se vždy rádo zavěsí za někoho, kdo vypadá, že ví, co dělá a dovede je přesvědčit, že je to správné.

Netrapte se zbytečně!

Druhý pól této moudrosti je přijetí a netrápení se nad tím, co změnit nemůžeme – fyzický vzhled a řadu nemocí je možno vylepšovat do určité hranice, touha po perfekcionismu dožene některé lidi až do mentální anorexie nebo do zneužívání steroidních hormonů, či se třeba stále vrací na plastickou chirurgii. Pamatuji si na pacientku, která po každé plastické operaci již na vozíku, když ji probrali a vezli ze sálu přemýšlela, jakou plastiku si nechá udělat příště. Je jí dnes přes 56 let, stále se sama sobě nelíbí a je nespokojená. Místo, aby si užívala služeb svého zdravého těla, „mrzoutí“ se před zrcadlem a nechodí nikam.

Každý život jednou skončí

Na konci naší životní pouti nás čeká přijetí časového omezení naší existence a přizpůsobení životních plánů tomuto krátkému časovému úseku. Hodně přeživších lidí s vážným onemocněním, jako je například rakovina, popisuje, že právě toto smíření se s omezením je naučilo doopravdy žít, zintenzivnělo jejich prožitky z každé maličkosti a zefektivnilo prožívání každé minuty života, kdy byl pro ně náhle čas největším luxusem.

Druzí jsou prostě takoví, jací sami chtějí

Nemůžeme rovněž příliš změnit druhé lidi, donutit je nás milovat, pokud jsme jim lhostejní. Můžeme se změnit sami tak, aby nás to nebolelo a uvědomit si, že jsme se nenarodili proto, abychom plnili jejich očekávání a požadavky, ale pro cíle a požadavky, které jsme si pro sebe naplánovali a vytyčili my sami.

Člověk, který se tomuhle problému dlouho věnoval a pomáhal lidem, otec Gestalt, terapie Frederik Perls, měl takovéto krédo:

Já dělám svoje a ty dělej taky svoje. Nejsem na světě proto, abych žil podle tvého očekávání a ty nejsi na světě proto, abys žil podle mého. Ty jsi ty a já jsem já a jestliže náhodou najdeme jeden druhého, je to krásné. Jestliže ne, nedá se s tím nic dělat.