Rozhovor s autorkou knihy: KAM na výlety s kočárkem? Čechy

Vystudovala jsi religionistiku a etnologii. Myslíš si, že je to další „stupeň“ kvalifikace pro psaní průvodcovských knížek pro kočárky? Za základní stupeň považuji samozřejmě kočárek s miminkem:o)
Ráda bych, aby rozhovor celkově vyzněl hodně rozverně, ale vážně, ať do mě hrom uhodí, jestli pro mě studium religionistiky a etnologie na FF MU nebylo kvalifikací pro všechno, do čeho se v životě od té doby pouštím. Po dlouhých prozívaných a na židli prohoupaných letech v poslední lavici ZŠ a následně SŠ, jsem se na přednáškách poprvé setkala s pocitem, že mě TO zajímá a baví. Studium podpořilo mou přirozenou potřebu vidět události a děje v širokých, nejlépe bezbřehých souvislostech. Věnovala jsem se především terénnímu výzkumu, který mě naučil poslouchat ostatní bez předem připravených odpovědí a předsudků. V rámci různých studijních projektů jsem se sbírala vzpomínková vyprávění na Vysočině, pozorovala cvrkot v buddhistických klášterech, dokumentovala jsem hody, náboženské poutě, dělala rozhovory s vědmami či kartářkami. Objevila jsem pestrost. A ať se do země propadnu, jestli to nejpestřejší, co mi život dal, nejsou děti. Nějak přirozeně mi ukázaly ten nejzazší obzor, ono tajemné nekonečno odkud k nám přišly a kam se za nějaký čas vydáme. A přísahám na psí uši a kočičí svědomí, než tam dojdu, chci vnímat a radovat se z oné pestrosti života a sdílet je s dětmi.

S manželem zálibu v cestování sdílíte. Jak moc se změnil styl, cíle, délka cest před a po dětech?
Určitě se změnil způsob dopravy. S narozením dětí nám přibyl nejen kočárek, ale i auto. To jsme před svatbou neměli a cestovali jsme zásadně vlakem případně stopem. Což se s dětmi nedá.  Naše výpravy s dětmi teď mají taky mnohem větší řád, dbáme na to, abychom s sebou měli dost jídla a pití, taky lékárničku (což zachránilo život dceři, když šlápla na vosí hnízdo) a abychom dorazili domů včas ke spaní.

Předpokládám, že jsi jednotlivé cíle vyzkoušela nejen na vlastní kůži, ale i kůži svých vlastních potomků. Jsou malí cestovatelé v Čechách opravdu vítáni? Nejde mi ani tak o „vybavení“ jako o přístup lidí.
Já mám s přístupem k dětem na našich cestách obecně skvělou zkušenost. S miminkem a čtyřletým upovídaným capartem jsme prolezli zříceniny, hrady i pár zámků (ale to jsme se spíš domluvili, jak je to dlouhé a zda bychom mohli rychle vypadnout, kdyby snad „něco“). A proč se hnát na prohlídku Hluboké, když můžeme do blízké zoo? Stejně tak jsme se dostali do jeskyň, štol, rozhleden, vezli jsme na parnících, loďkách. Průvodci většinou ochotně a rádi dětem odpověděli na jejich otázky (a že jich bylo!), nechali je nést klíče, zkusit si nějakou činnost. Je to o lidech. Obecně mám pocit, že pokud jsou děti jakžtakž vychované a dají se umluvit na nějaký rozumný kompromis, tak jsou vítané. Teď asi hodně rodičů naštvu, ale zastávám názor, že rodiče musí zvážit, co jejich děti zvládnou a že mají svá práva nejen oni a jejich děti, ale že je mají také ti ostatní.  Myslím si, že je ku prospěchu věci, dětem občas něco nedovolit nebo dokonce zakázat.

Jak staré máš děti a jak moc se ti dařilo je nejen motivovat na další a další cesty, ale také jak jsi je na cestách bavila a zabavila?
Zrovna teď je holčičce sedm a chlapečkovi skoro pět. Ale jezdíme s nimi úplně od miminka. Zabavit je bylo potřeba v době, když byl syn ještě v kočárku a dcera už čtyřletá, tak to jsem si hodně vymýšlela pro ni různé vyprávění, sbírali jsme kytky, hledali kameny, listy, dělali šipky… Vždy jsem to celá zakomponovala do příběhu, který se vázal k místu, kam jsme šli. Teď se už děti spolu zabaví víc samy, což je ideální, já jsem přesvědčená, že rodiče nemusí děti pořád něčím bavit a organizovat je. Ale když už je jim výlet dlouhý, tak něco vymyslím a ty moje nápady, ty jsem právě vtělila do postav oněch pohádkových průvodců v knížce Kam na výlet s kočárkem.

Například když jsme lezli do kopce na hrad Házmburk, to už synáček tříletý hodně kvílel, že nemůže a že chce prostě dolů a do auta a domů. Tak jsem mu vyprávěla o drakovi a o princezně, co je ve věži. Popis draka byl tak výživný, že zapomněl, že chce vlastně zpátky k autu. No a pak už to šlo hladce, hledali jsme kytičky, co tam vyrostly ze slin toho strašlivého draka. Když jich najde pět a přinese je na hrad a nechá je tam ve věži, tak princeznu osvobodí. A navíc si tam opečeme špekáčky. A na tenhle výlet on vzpomíná nejradši, prý tu princeznu i viděl, jak mu mává ze věže… Nevím, jak to zvládneme v pubertě, ale s malými dětmi se to dá.

Popíšeš nám trošku podrobněji vaši přípravu na takový rodinný výlet? Je to jen na tobě nebo pomáhá i manžel (i děti???)?
Přestože se všichni snažíme přispět ke zdaru výpravy, manžel dokonalou přípravou vybavení, já zase chystáním dětí, závěrečná etapa se neobejde bez vřavy. Předsíní se rozléhají výkřiky typu: Tyhle boty si vezmeš, je tam zima! Co budeš dělat s dvěma náklaďákama? Ne, vem si s sebou jen jednoho plyšáka! To lego se ti tam ztratí! Ano, musíš si vzít čepici… Podívej, tatínek se taky maže…. Adrenalin roste a následují výhružky, že se nikam nepojede, případně, kdo z nás nepojede a zůstane doma. Pak se čurá a následuje série divení se nad tím, co všechno si děti ještě neoblékly. Když se konečně oblečou, začnu se já či manžel chvástat, v kolika si už dokázaly zavázat tkaničky. Obuté a oblečené děti odejdou hlučet na chodbu. S obavou, jak na to budou reagovat v sobotu v osm ráno sousedé, urputně hledám mobil nebo foťák, nebo mapu nebo klíče. Vše vrcholí v okamžiku, kdy se poliju zbytkem kafe, na které jsme během příprav zapomněla a teď ho rychle dopíjím. Užiju si chvíle a vyřknu slovo, o kterém jinak děláme, že neexistuje. K mé vnitřní pohodě děti přispívají výkřiky z chodby: Pote už! Kde jste? Případně AU!!! NECH MĚ! A manžel vše zakončí slovy: NÁS BY UŽ OTEC ZABIL! S vlnou pochopení vlastním rodičům vyrážíme. A konečně je dobře…

Který z výletů z knihy ti tak nějak přirostl k srdci? Kam se určitě vrátíš?
Tak to je těžké. Ale asi jeden z nejlepších a nejvydařenějších byl z mnoha důvodů výlet z Jablonného v Podještědí na Lemberk. Tam jsme byli dvakrát a pokaždé jsme objevili něco nového. Po cestě nejsou sice žádné atrakce jako hřišťátka, ale děcka se ani chvilku nenudily. Poprvé jsme tam byli s dcerkou v hlubokém kočárku, to jsme se vlastně jen romanticky a příjemně prošli. Podruhé už to bylo na celý den, malý měl golfky na spaní, ale skoro celé to sám ušel a fakt to byl pro všechny  zážitek. Domečky, zahrádky s různými postavičkami, rybníček, Zdislavina studánka, krásný Lemberk, pak sochy v aleji. Po cestě jsem jim vyprávěla bajky. I do baziliky v Jablonném jsme zašli, tam mají v výstavy krásných obrazů od Míly Doležalové. Jsou to velká plátna s postavami, které mají výrazné velké oči. A dceruška prohlásila, že vypadají tak krásně jako petšopáci. To jsme si neskutečně užili tenhle výlet.

Kam se v nejbližší době s rodinou chystáš?
Společně všichni pojedeme, jak to jen bude možné, do vojenského prostoru Libava, navštívit poutní místo Stará Voda, protože teď s kamarádkou Petrou Koktavou připravujeme knížku o poutních místech.

Je kniha určená profi-cestovatelům nebo se podle ní můžou vydat i turisti-začátečníci?
Bude to znít jako přitroublý reklamní slogan, ale knížka je fakt určena všem. Výlety jsou různé, hodně je těch pohodových, nenáročných, kdy se začíná a končí ve stejném místě, cesta je zcela bezbariérová nebo po zpevněných chodnících, se zákazem aut. Pár je jich ale náročnějších a dva, tři jsou delší a vyžadují i trochu „organizace“ tzn. zjistit si odjezdy vlaků či autobusu. Spíš si ale myslím, že je pro úplně normální turisty.